Dark House

3. června 2013 v 20:53 | Lory
Rozhodla jsem se sem dát mojí rozepsanou knížku. Všechny knížky jsou na mých druhých stránkách http://nej-filmy-a-herci-sveta.webnode.cz/

Tak tady to je:


K tomu abych začala psát tuhle "knížku" mě inspirovaly kamarádky, když mi ukazovaly trailer na Lesního ducha.

Welcome Phrase


Prolog
Ozval se děsivý křik. Křik, ze kterého kamenělo tělo, mizel sluch a vytrácela se slova. Opět zapraskala větvička. Padl temný stín. Okolo se začaly objevovat rudé oči. Už není kam utéct. Není kam utéct…



Kapitola I.
Dark House

Kolečka od kufru zavrzala, jak jsem ho vztekle táhla za sebou. Nechtěla jsem odtud. Měla jsem tu všechny přátele. Školu. Celý můj život spočíval v tomhle místě a já teď měla odjet? To nemyslí vážně.
Jmenuji se Alex Walkerová. Je mi 15. Mám staršího bratra Jacoba, kterému je 18. Od malička bydlím v malém bytě v centru Miamy. Kdyby mě někdo, kdokoliv vysadil se zavázanýma očima v centru nebo v jakékoliv jiné části Miamy, poslepu trefím do hodiny domů. Ale teď… můj otec Sam před týdne odletěl do Afriky - je to lékař -, aby pomáhal lidem, kteří trpí hladomorem. Vždycky se staral víc o cizí děti než o mě s Jacobem. V Africe zůstane devět měsíců. To, co ovšem nedomyslel, když podepisoval smlouvu bylo, že v Africe bude mít opravdu nízký plat a nám domů nebude moc nic posílat. A i kdyby mohl, moc by toho nebylo. Nájem na náš byt se v posledních měsících rapidně zvýšil a my už si ho nemůžeme dovolit. Moje matka Julie už přes měsíc hledá dům nebo byt, který by byl opravdu hodně levný. Bohužel nedávno ho našla. Na mě působě… stresujícím dojmem. Vždyť se pomalu rozpadá před očima! Julie dostala ohromnou radost, že konečně něco našla. Do dvou dnů byl dům zarezervovaný a do týden byl koupený. A když Sam odletěl do Afriky bylo všechno tak perfektně zařízeno, že jsme se mohli rovnou nastěhovat! Nejsem jediná, kdo do nového domu nechce. S Jacobem jsme po většinu času nepřátelé na život a na smrt - ano, v našem věku -, ale tentokrát jsme se shodli. Bohužel náš byt už mezi tím polopronajali jiným lidem a my zkrátka neměli na výběr.
Vztekle jsem práskla dveřmi od auta. Vedle mě se stejně nasupeně posadil Jacob. Jacob nebyl ani tak rozzlobený, že opouští svoje rodiště, ale hlavně proto, že tam má dvě holky. Ann a svojí motorku, kterou mu Julie zakázala brát s sebou, protože tam není garáž. Tak si jí musel odložit do garáže ke kamarádovi.
Auto se rozjelo. Julie se po cestě neustále ohlížela dozadu na nás a měla takové sladké řečičky jako: Tak co, nebude to tam fajn? Počkejte těch hub, co bude růst v lese kolem… Jednou dokonce zašla tak daleko, že kdyby na ní Jacob nezařval, už bychom vítali andělíčky. Asi hodinu jsme jeli po dálnici. Potom ale Julie zahnula na štěrkovou cestu. Asi další půl hodinu mi drkotaly zuby. Vrchol byl když jsme vjeli do hustého černého lesa. Neustále jsem měla pocit, že mě zpoza stromů něco sleduje.
Dojeli jsme k rozpadajícímu se domu. Vystoupila jsem z auta. Julie se vrhla do domu jako první. Hned nám začala dělat přednášku, jak to bude úžasné být zase pár let ba čerstvém vzduchu. Při tom se opřela o zábradlí, ale to se po chvilce a křupnutí ulomilo a Julie se skutálela na zem. "To nic, dáme to opravit." Když jsem uviděla místnost, která se měla postupem času proměnit v můj pokoj… zděsila jsem se. Podívala jsem se z okna. Všude okolo byl les. "Hmm, ideání místo pro strašidla Alex." Ozval se Jacob ze dveří. "Už nejsem malá. Na ty tvoje historky mě nenachytáš." "Chceš se vsadit? Tak pozítří večer před domem." Aniž by počkal na odpověď, odbelhal se se svým obvyklým výrazem do místnosti, která se měla stát kuchyní. Otočil jsem se zpět k oknu. Ze stromů sálalo tajemno, strach, moc… svoboda. Najednou se od lesa ozval zvuk. Zacpala jsem si uši. Znělo to jako křik mladé ženy…
A takhle začal můj příběh. Takhle začal příběh Alex Walkerové. Příběh Dark Housu.


Kapitola II.
Předzvěst katastrofy

Noc v novém domě pro mě nebyla moc přívětivá. Celou dobu jsem nezamhouřila ani jedno oko. Stejně jako po cestě autem sem, jsem měla podivný pocit, že mě někdo sleduje. V hlavě mi vrtal zvuk z večera. Neustále se mi opakoval v uších. Jacob ho zřejmě slyšel taky a ještě u večeře toho využil, aby mi popřál krásné sny. Dobře, je mi možná už 15, ale… no řekněme, že věřím v nadpřirozeno a to stačí. Okna v mém pokoji profukovala, až se záclony vznášely do povětří. V něčem, co kdysi býval komín, hvízdala meluzína. Byl tu chlad. Zachumlala jsem se pod peřinu, že mi nebyl vidět ani jeden vlas. Do rána jsem se klepala a třásla. Nevím, jestli ze zimy nebo ze strachu.
Schody mi vrzaly pod nohama, jak jsem pospíchala do kuchyně na snídani. Schody vypadaly, že se každou vteřinou rozsypou na prach. Jacob se přehraboval v misce s ovesnými vločkami, které už byly celé rozmáčené. Sedla jsem si vedle něj. Julie se otočila od rezavé plotny se svým obvyklým sladkým úsměvem a sladkými řečičkami. "Dneska večer bychom si mohli udělat strašidelný večer. Co vy na to? Bude to stejné, jako než odjel Sam. Budeme si na prahu domu vyprávět strašidelné historky. S tím lesem, co je okolo to nabere ještě… ještě větší grády." Oba jsme se na sebe znuděně podívali. Po chvíli jsme se podívali ne Julii a vynutili ze sebe umělý špatně zahraný úsměv.
Díky bohu školu jsme změnit nemuseli, ale i tak. Nejvíc přátel jsem měla na kroužkách, do kterých jsem chodila, ale teď kvůli penězům a protože bych to nestíhala, jsem musela všechny svoje kroužky zrušit. Tehdy jsem chodila na základku kus od centra. Nutně jsem se odtamtud potřebovala dostat. Pokoušela jsem se přejít na gympl, ale nevzali mě. Brali 32 lidí a já byla 34. To naštve. Od té doby se to rozkřiklo po škole - to, že chci zmizet. A od té doby tam mám doslova peklo. Moje nejlepší kamarádka se na gympl dostala a já tak zůstala úplně sama. Jediný člověk, se kterým se dalo mluvit, byla Sofie, dcera zdejší učitelky. Taky nebyla zrovna miss třídy.
V ruce učitelky zašustil papír. "Tak, rozhodla jsem se, že si vás dnes vyzkouším. Když jsem dala přepadovku minule, byla to katastrofa. Doufám, že pro tentokrát jste se už poučili!" Položila přede mě písemku. "Každý z vás má písemku na něco jiného. Ale uklidním vás, jsou to jenom ta témata, která jsme probírali tento měsíc…" Po chvilce mlčení dodala: "Ale možná se tam objeví i něco, co jsme psali dříve." Sofie vedle mě se začala potichu modlit: "Jen ať to není rozbor pavouka, jen ať to není rozbor pavouka…" Učitelka si stoupla před tabuli a vážným hlasem pronesla: "Máte na to přesně deset minut…" "Cože?!!!" ozvalo se ze zadních lavic. "Deset minut, otočte a pište." Otočila jsem papír. Než jsem se stačila podívat, co na něm je, vedle mě se ozval radostný výkřik: "Není to tarantule!" Učitelka dělala, že si Sofie nevšímá. Podívala jsem se na svůj papír. Byl to kompletní rozbor a popis pavouka. "A sakra…"
Vší silou jsem kopla do popelnice před školou. "Pitomej pavouk!" Po ranní příhodě s pavoukem jsem už na školu nechtěla ani pomyslet a radši jsem se šourala na autobus. Jistě, že jsem to nevěděla! Brali jsme to před třemi měsíci. Já se naučím na písemku a zapomenu. Jen taktak jsem autobus doběhla. Přesvědčená, že se už nic horšího nemůže stát, jsem nastoupila dovnitř. Pozorovala jsem, jak se okolo okýnka míhají stromy. Už jsem byla v autobuse sama. Nikdo nebydlel tak daleko od centra. Zaskřípaly brzdy a ze předu se ozval mrzutý hlas řidiče: "Konečná dámo vystupovat! Snad si nemyslíš, že ti odvezu zadek až ke dveřím!!" Vyskočila jsem z autobusu a s vraždivým výrazem jsem se dívala za řidičem. Když odjel, otočila jsem se na druhou stranu. Přede mnou se tyčil hluboký černý les. Někde tam stála rozpadlina, která měla nahradit náš bývalý dům. Celá nasupená jsem se vydala po štěrkové cestě.
Stmívalo se. Absolutně jsem netušila, kde jsem. Zezadu se ozval motor motorky. Ale tady přece nikdo jezdit nemá!? Slyšela jsem motor, ale neviděla vozidlo. Zvuk se pořád přibližoval a sílil. Měla jsem pocit, že už je za zatáčkou, před kterou jsem stála, ale pořád jsem nic neviděla. Zvuk pořád sílil. Opřel se do mě průryv větru. Zvuk se blížil…blížil…blížil. Najednou jakoby okolo mě projely dvě motorky, ozval se nepředstavitelný rachot, který může vydat jenom nějaká opravdu stará motorka, opět se do mě opřel vítr a já spadla do příkopu. Rychle jsem se zvedla na nohy a utíkala domů. Bylo to ještě daleko, ale když člověk utíká…
Večer jsem si vyndala z tašky svůj notebook a snažila jsem se najít, co to bylo za věc. Asi po hodině jsem něco našla. Bylo to nemyslitelné, ale všechno to, co se zatím událo, to vysvětlovalo.
Tenhle rok je to přesně sto let. V téhle rozpadlině dříve bydlela mladá žena. Bylo jí 23 let, jmenovala se Mollly, ale nikdo přesně neví, co vykonávala za práci. Žila o samotě a nikdo jí takřka neznal. V té době řádil ve městě gang neznámých motorkářů, který hledal úkryt. Mollyn dům byl perfektně chráněný. Jednu noc vpadly do jejího domu a na místě jí zabili. Muži se v jejím domě utábořili. Nikdo přesně neví proč, ale hned po dvou dnech jeden z mužů záhadně zemřel. Zbylí dva muži ho našli ráno. Měl v sobě zabodnutý nůž. Mezi živými muži se strhla hádka a navzájem se zabili. Dům pak prý na dvacet let zmizel a všechny čtyři mrtvoly - Molly a ti tři muži - se našli přivázané na stromech okolo silnice. Objevil je školní autobus, který jel okolo. Nikdo se v tomhle domě od té doby neusadil. Mezi lidmi na kraji města panovala pověra, že kdo se opováží v domě usídlit, do dvou dnů zemře…


Kapitola III.
Už to začalo
S otevřenou pusou jsem zabouchla notebook. Věděla jsem, že by mi teď nikdo neuvěřil. A pak, je to jenom pověra. Povím jim to ráno. Zavřelo jsem okno. Zhasla lampu a chystala se usnout. Měla jsem teď jediný cíl: Přežít do rána. Zachumlala jsem se pod peřinu stejně jako včera večer a snažila se usnout. Neustále jsem si v hlavě opakovala: To nic. Nic to není Alex. Už jsi dost velká, abys věřila na nadpřirozeno…
Šla jsem dolů do koupelny. Okna v ní byla vymlácená, zrcadlo rezavé, záchod nesplachoval a světlo nad mojí hlavou střídavě poblikávalo. Chytila jsem se okrajů umyvadla a opřela jsem se o něj. V zrcadle jsem pozorovala svůj rozespalý výraz. Měla jsem rudé oči, jak jsem dlouho koukala do počítače. Na hlavu mi spadla kapka čehosi tekutého. A za ní další. Sáhla jsem si na hlavu. Když jsem se podívala na prsty na mé ruce… byly úplně rudé. Ohlédla jsem se ke stropu. Z otvoru, ve kterém byla připevněná lampa, kapaly kapky červené kapaliny. Poznala jsem, že je to krev. Chtěla jsem odtud co nejrychleji zmizet, ale když jsem se snažila otevřít dveře, byly zavřené. Lomcovala jsem s nimi na všechny strany, ale nepomáhalo to. "Julie, Julie!!! Pomoc mi!!" Snažila jsem se přivolat pomoc, ale jakoby v domě nikdo nebyl. Na podlaze se začala vytvářet louže krve. Zoufale jsem se snažila dostat pryč. "Julie!!! Jacobe!! Pomozte mi, prosím! Prosím!!" Škvírou pod dveřmi se do místnosti začala valit voda. Z větrací šachty se začala valit taky. Už mi sahala po kolena. Smísila se s krví a byla tak světle červená. Na rameno mi přistála další kapka krve. "Julie!!! Jacobe!!! Pomoc!!! Pomozte mi někdo!!!!" Lomcovala jsem z dveřmi, ale tím jsem akorát zvětšila škvíru, kterou sem protékala voda. Už mi sahala na bok. Sklopila jsem záchodové prkýnko a stoupla si na něj. I tak se mi voda blížila k loktům. "Julie!!! Jacobe!!! Jacobe!! Jacobe!!!" Už mi sahala po ramena. Lampa najednou zhasla úplně. Zhluboka jsem se nadechla a potopila se pod hladinu. Zachytila jsem se oraje umyvadla. Sáhla jsem po klice a snažila se dveře otevřít. Ani jsem s nimi nehnula. Docházel mi dech. Stoupala jsem k povrchu. Začala jsem se dusit. Na povrchu už byla jen asi pět centimetrů vysoká vrstvička vzduchu. Vzduch pořád ubýval. "Julie!" kašlání "Jacobe!! Pomoc!!!" Naposledy jsem se nadechla. Začala jsem klesat pod hladinu. A když jsem se nohama dotkla dlažby, z úst mi vyšla poslední bublinka vzduchu…
"Aáááááá!!" Otevřela jsem oči. Ležela jsem na posteli. Chtěla jsem něco říct, ale z úst mi vyšel příšerný chraplavý zvuk a hned za ním proud vody. Měla jsem mokré oblečení a vlasy. Když jsem se podívala na hodiny, bylo něco kolem půlnoci. S trhnutím jsem vstala z postele. Šla jsem ke skříni, abych se převlékla. Měla jsem v plánu obléct si něco suchého a jít dolů všechny vzbudit. Otevřela jsem skříň. "Aáááááááááá!!!" Zabouchla jsem dveře od skříně, zavrávorala jsem a spadla na podlahu. Hlas byl tatam. Nemohla jsem ze sebe vydat ani jediné slovíčko. Nemohla jsem se ani pohnout. Na věšáku v mé skříni se houpalo mrtvé tělo. Mělo v sobě zabodnutý nůž. Asi po pěti minutách jsem se odvážila se pohnout. Pomaličku jsem se blížila ke skříni. Opatrně jsem otevřela dveře. Mrtvola byla pryč. Místo ní tam stála malá holčička. Pohlédly na mě její velké oči. Polekala jsem se, když jsem zjistila, že jí rudě svítí. Měla dlouhé černé vlasy, spletené do copu a roztrhané šatičky. Když jsem se podívala pečlivěji, zjistila jsem, že je má od krve. "Kde…kde….kde ses tu vzala? Co…co tu děláš?!" Vykoktala jsem ze sebe. Děvče mlčelo a jenom dál zíralo na mě. "Nechceš se posadit a říct mi, co se ti stalo?" Děvčátko neslyšně došlo k mojí posteli, ale u ní se zastavilo a opět pohlédlo na mě. Pomalu jsem přistoupila k ní. Ani nevím proč, jsem si před ní klekla. Teď už sebejistěji jsem řekla: "Co děláš u mě v pokoji? Co děláš u mě v domě?" Děvčátko si na mě roztomile podívalo. "Já tu bydlím." "Ne! Ty tu nemůžeš bydlet, tohle je náš dům!!" Rozkřikla jsem se. Děvčátko se začalo smát. Urychleně jsem vstala z kolen. Začala se smát, jako nějaká čarodějnice z hororu. "Ahaha, áchachacha!!!" Začala jsem od ní ustupovat. "Všichni!!! Všichni!!! Všichni v tomhle domě zemřete!!!! Zemřete!!! Zemřete!!! Chahachááá!! Nikdo se z tohohle domu už nikdy nedostane živý!!! Nikdy se ven nedostane živý!! Nikdo!!!!" Změnil se z ní rudý oblak kouře, který se hnal na mě. Chtěla jsem utéct, ale neměla jsem kam. Oblak s hrozivým smíchem prolétl okolo mě. Měla jsem vlhký obličej a ruce. Když jsem se podívala do zrcadla v mém pokoji, zjistila jsem, že… je to krev. Byla jsem celá rubínově rudá. "Aáá!" Zakřičela jsem, když jsem to uviděla. Chtěla jsem se vrhnout dveřmi pryč, ale byly také zamčené. Ozvala se rána. Do okna v mém pokoji narazila obrovská věten´v a to se rozlétlo na všechny strany. Větev byla skoro až u mě, ale pak jakoby ji něco z venku vytáhlo, byla pryč. Podívala jsem se nejdřív na sebe a pak na rozsypané okno. Celá jsem se klepala. Tu se domem rozlehl záludný smích: "Všichni zemřete!!!"


Kapitola IV.
Temné stíny
Po zlověstném smíchu následovalo pekelné ticho. Utřela jsem si obličej a ruce do mokrého oblečení. Rozhlédla jsem se po pokoji s nadějí, že najdu cestu ven odsud. Můj zrak se zastavil u vyskleného okna. Nevěděla jsem, co dělám, věděla jsem jenom, že musím varovat Julii a Jacoba. Pokud už není pozdě.
Vystrčila jsem hlavu z okna. Strom, který ještě před chvilkou stál, byl pryč. Jakoby ho někdo nebo něco vytáhlo ven ze země i s kořeny. Vedle okna jsem uviděla rezatý okap. Ten mě neudrží. Vlezla jsem zpátky do pokoje a začala hledat všechny prostěradla, co byla v pokoji. Nakonec jsem z nich svázala asi šest metrů dlouhý provaz. Přivázala jsem jeden konec k rámu vyskleného okna a druhý jsem vyhodila z okna. Vystrčila jsem nohu z okna, pak druhou a začala jsem ručkovat dolů. Když mi zbývaly asi jen tři metry, jakoby někdo nahoře lano odvázala a já se zřítila dolů. Asi dvě minuty jsem se nemohla pohnout. Pak jsem si ale vzpomněla na svůj úkol a svižně jsem se zvedla. Snažila jsem se obejít dům, ale nikde jsem nemohla najít dveře. Jako bych chodila pořád jenom kolem třech rohů a ten čtvrtý s dveřmi zmizel. Začala jsem mít strach a být zoufalá, tak jsem se dala do běhu. Zakopla jsem o kořen. Najednou jsem měla pocit, že se za mnou něco tyčí. Něco povstává ze země. Něco… gigantického. Ano jsem nedýchala. Pomalu jsem se převalila na záda. "Ááááááááááááá!!" Nade mnou se tyčil obrovský…strom. Strom! Až na, že… měl úplně opadané listí a místo, aby měl kořeny v zemi, s nimi mával okolo sebe. V naději, že třeba "odejde" jsem zůstala ležet na zemi. Když po chvíli hrozivě zařval jako lev, došlo mi, že se to asi nestane. Strom začal mávat kořeny všude okolo sebe a řval, že to vypadalo, že si svolává na pomoc vojsko. Pustila jsem se do běhu. Strom s obřími dunivými kroky spěchal za mnou. Když jsem asi třikrát oběhla celý dům, uviděla jsem, jak z jedné strany spěchají další a další. Utíkala jsem na další roh, ale tam byly také. Na třetím rohu nebyl nikdo. Vběhla jsem do lesa. Všude byly větve, pavučiny a kořeny. Slyšela jsem za sebou dunivé kroky, které se pořád přibližovaly.
Asi po deseti minutách běhu jsem se schovala za strom. (Který se zatím ještě nehýbal. Polekaně jsem se dívala okolo sebe s nadějí, že už stromy zmizeli. Když se asi další tři čtvrtě hodinu nic nedělo, sklouzla jsem zády po kůře stromu na zem a začala se zhluboka nadychovat. Celá jsem se třásla. Začala jsem si za zoufalství jen tak pro sebe šeptat: "Hýbající se stromy. Mrtvola ve skříni. Hahaha, to je skvělý! Miluju to tady." Začala jsem se smát tak divně, že to znělo jako od nějakého cvoka z blázince. Chytla jsem si kolena a začala se houpat, za špiček dozadu, dokud jsem nenarazila zády do stromu. Houpala jsem se tak asi půl hodiny, ale najednou jsem se zhoupla dozadu a… neměla jsem se do čeho opřít. Otočila jsem se. "Áááá…" Přes břicho mě jako byč přetáhla jedna větev a hned potom mě druhá chytila a zvedla do vzduchu. "Áááá… Pusť mě ty šmejde!!! Pusť mě!!!" Strom si mě přitáhl k části "těla", ve které byl veliký otvor. Pochopila jsem, že to jsou ústa. "Ááááá, néééé, pusť mě, nééééé!!!! Jacobééé!!! Mami!!! Jacobééé!!! Ááááá!!" Kopla jsem do něj, ale akorát jsem poranila sama sebe. Pak jsem dostala nápad. Je to dřevo. Snažila jsem se uvolnit ruku, abych si mohla sáhnout do kapsy. Po pár vteřinách zápasení se stromem se mi to povedlo. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla zapalovač. Křísla jsem a zapálila větev, která mě držela. Myslela jsem, že to nevyjde, protože strom je… jeho dřevo je mokré. Ale tenhle strom, jakoby byl uschlý. Chytil okamžitě. Když se oheň rozšířil, pustil mě na zem. "Ááááá!" Strom se zmítal v plamenech, až nakonec spadl na zem a úplně shořel. Uslyšela jsem šepot. Schovala jsem se pod vyviklaný pahejl stromu a doufala jsem, že mě nikdo neuvidí. Slyšela jsem dupot a blízko mě nějaký další strom vyrval nehybný strom z kořenů, strčil ho do "pusy" a rozkousl ho vejpůl. Křuplo to.
Asi hodinu se nic nedělo, ale já se bála pohnout.
Ze tmy se vynořily rudé oči. Bylo jich hrozně moc. Šeptaly tajemná slova. "Ijon sijotájo, blldmnh as trejk romnfe sisi isi ruionge…" Blížili se ke mně. Neviděla jsem jim do tváří, protože byli celí zahalení do černých plášťů. Už jsem si chtěla oddechnou, že odcházejí, ale najednou jedna postava řekla: "Isila ra nor. Cítím člověka"….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama